Kopne-li vás zvíře, je to upřímné. U člověka je to složitější. Říká farářka Anna Holínská, nositelka Ceny Ď

Vy už mnoho let docházíte jako dobrovolnice dělat společnost obyvatelům Domova důchodců ve Dvoře Králové nad Labem. Jak už je to dlouho?
Já už si to nepamatuji, já to neměřím. Měřím to spíše na pocity, jestli moje služba má smysl nebo nemá. Jak dlouho - to pro mě není důležité. 

Napadlo vás někdy, že by to mohlo být takto oceněno? V letošním ročníku Cen Ď bylo 320 nominací a bylo uděleno jen 17 cen. A vy jste se dostala mezi ty oceněné. 
Pokud chcete, aby to poslání bylo naplněné smysluplně, tak ho neděláte pro nějaké ocenění. Tak ho děláte pro ty lidi.

Můžete nám trošku přiblížit, jak vypadá takový obyčejný den paní farářky?

Každý den je jiný, každý den přináší nové zkušenosti, nové zážitky. Duchovní práce je nesmírně bohatá a různorodá. Především je to péče o lidskou duši a obrácení lidí, klientů, staroušků k Bohu, ke Kristu, k lásce. 

Holčičky většinou ale chtějí být zpěvačkou, paní učitelkou, případně paní doktorkou. Ale farářkou, to není až tak běžné. Jak to přišlo ve vašem životě, že vás osud zavál na toto místo?
Protože jedna moje kamarádka, jmenuje se Františka, říká: Pánbůh je borec, Aninko. Já jsem původní profesí zootechnička. Takže Pánbůh je borec. Dovedl mě až tam, kde jsem teď. 

Ještě mi povězte, zootechnička, to byla práce se zvířaty, tohle je setkávání s lidmi. To vás bavilo odjakživa? To byla ta vaše cesta?
Moje cesta. Já se spíš snažím přizpůsobit tomu, co mně Pán Bůh přivádí do života. Snažím se respektovat. Kravičky mám doma pořád, někdy je to jednodušší s kravičkou, protože ta, když vás kopne, tak je to upřímné. Když vás kopne člověk, je to daleko složitější. Ale práce s lidmi a především se starouškama je úžasná. Tímto bych strašně moc chtěla pozdravit všechny moje chytré hlavičky, staroušky v Domově důchodců v Roháčově ulici ve Dvoře Králové a celé vedení domova. 

Nechte nás ještě nahlédnout do života paní farářky. Bydlíte na faře? Řešíte takové každodenní starosti, jako je úklid a nakupování? 
Já nebydlím na faře ve Dvoře Králové. Bydlím v Hustířanech, s manželem máme hospodářství. Manžel má pole, no a já dojíždím, jak je to jen možné, na faru do Dvora Králové, kde řeším všední problémy. Mám tam bezvadné nájemníky, když se jim rozbije voda nebo elektrika, tak i takové věci řeším. No a když je potřeba uklidit záchod po ovečkách, tak vezmu kýbl a půjdu uklízet i ten záchod po ovečkách. 

Do dvorského domova důchodců chodíte už přes 10 let. Co vás tam tedy přivedlo? Pamatujete si to první setkání? Vlastně ono se asi nedá říct, že je to vaše práce, protože vy jste sama říkala, je to poslání.
Přesně tak. To není práce, to je poslání. A lidský vděk a úsměvy staroušků jsou hned po výplatě mou největší odměnou. 

Velmi dobře si to pamatuji. Může za to jedna stařenka z Jaroměře, která tam byla odvezená do domova důchodců a já jsem za ní začala docházet. Nebylo mi jedno, že se tam na mě většina staroušků kouká smutně a jen tak nepřítomně. A začala jsem tam docházet pravidelně a povídat a zpívat si s nimi. 

Vy tam vedete kroužek, tedy on je to celý program, jmenuje se Chytré hlavičky. To jsou tedy vzdělávací setkání?
Možná také, ale je to všechno propojené láskou, citem, empatií. Oni ti starouškové jsou velmi vděční za každé dobré slovo, za pohlazení, za úsměv. Ale ten program má základ na trénování paměti. Probouzíme to, co už v nich jakoby usnulo a je nám u toho dobře. To je základ. 

Na kterých oblastech třeba trénujete paměť, co si povídáte?
Jakékoliv kognitivní cvičení, čili paměťová cvičení, trénování paměti, všechny možné druhy, na které můžeme přijít. Ale je to všechno propojené láskou, citem, pohlazením, písničkou a do toho se občas i něco nového dozvíme. Často se dozvídám i já od staroušků, nejenom oni ode mě. Protože to opravdu není o zkoušení vědomostí, ale o tom, aby nám bylo dobře a abychom pořád ještě používali, i když nám je třeba už 80 roků, svůj mozek. 

A stává se, že kromě historii či zeměpisu, probíráte i osobní témata? Vy máte v sobě něco, co lidi vybízí, aby se vám svěřovali a chtěli si s vámi povyprávět.
Přesně tak to je. Patrně jsem na dobrém místě, patrně je ve mně dostatek empatie a starouškové nejednou přijdou, že by si se mnou chtěli popovídat. Sami osobně anebo i v té skupince. Je to odvislé od jejich zájmu. Když mi řeknou, že si chtějí dnes povídat o tom a o tom, budeme si povídat o tom, o čem si oni chtějí povídat. 

A přesně za tohle se k vám dostala Cena Ď, jako poděkování. Jak vlastně vypadá takové ocenění?
Je to skleněný těžký válec ve tvaru D a v něm je vyrytý háček jako Ď. Poslala jsem ji do Domova důchodců do Roháčovy ulice ve Dvoře Králové. 

Ještě někoho bychom měli pozdravit, protože vy v těch Chytrých hlavičkách máte i pomocnice. A jsou to velmi mladé pomocnice. 
To je naprosto nevšední záležitost. Takže Bětko a Eliško, já vás moc hezky zdravím. Jsou to sestřenice. Bětka Teperová a Eliška Cermanová z Třebihoště u Dvora Králové. O Bětce natočila dokument Theodora Remundová, Bětka a Chytré hlavičky. Je to mladá holčina, 15 jí ještě nebylo. Ale získala Zlatý oříšek za charitativní práci. Je to nevšední holka, má nevšední sestřenici a ke starouškům má na svůj mladý věk neuvěřitelně empatické a citlivé chování. 

Takže pozdrav i pro tyto dívky. A ještě jednou taky do Domova důchodců ve Dvoře Králové nad Labem, odkud k nám přijela Anna Holínská, oceněná Cenou Ď. 

Autor: Jana Kudyvejsová
www.rozhlas.cz