Robert Šubrt: JAK JSME DĚLALI PLASTICKÝ OBRAZ DVORA KRÁLOVÉ

Po provedení této perokresby jsem si zašel do městského muzea a viděl jsem tam olejový obraz starého Dvora Králové. Napadlo mě přitom, že by obraz malovaný z nadhledu, aby bylo vidět i do náměstí, podal ráz opevněného města názorněji. Rozhodl jsem se proto, že se o takový obraz pokusím.

K tomu, abych při tomto pojetí zachoval správnou perspektivu, chtěl jsem si na rýsovací prkno nalepit papírové hradby, věže, kostel i ohraničení náměstí a s pohledu na tyto kulisy bych si načrtl rozvržení obrazu. Provádění této myšlenky nebylo však tak jednoduché. Vydal jsem se na obhlídku Valovou uličkou, odkud jsem viděl hradby od Sokolovny až no Firbachovo řeznictví. Mezi Kränkovým a Seidlovým domem jsou dva kamenné pilíře od Horní brány. Ze dvora u Brkalů jsem viděl hradební zeď u kostela a tu jsem si prohlédl i z vnitřní strany od lapidaria. Potom jsem sledoval zeď z vnitřní strany uličkou od kostela k Šindelářské věži a část hradeb za věží bylo vidět ploty zahrad.

Z východní strany hradeb jsem neviděl nic, až teprve část polokruhová bašty, do které byl vestavěn Girtlerův domek. Přešel jsem Hradišťskou ulici a tam, v uličce vedoucí ke tkalcovská škole jsem viděl opět části hradeb. O věžích na Horní o Dolní bráně jsem věděl z vypravování, ale o tom, co bylo na východní straně hradeb jsem nevěděl nic. Museli jsme se proto vyptávat.

Můj bratr Pepík se obrátil na pana Psotničku a s ním mě taky seznámil. Od něho jsme se dozvěděli různá sdělení o tom, jak asi Dvůr dříve vypadal. O tom, že sháníme tyto informace se dozvěděl také předseda kuratoria pan A. Zlatník a ptal se bratra, co a jak chci dělat. Když mu bratr řekl, že si chci udělat papírové kulisy, ptal se pan Zlatník, zda by to nešlo udělat trochu důkladněji, aby se to dalo zachovat a tím nám nasadil brouka do hlavy.

Bratr Pepík mi to vyprávěl o zmínil se také, že v Hradci Králové viděl plastický obraz Hradce, který byl převážně ze sádry, no a dál nás napadlo, že hradby by mohly být z lupénkového dřeva a už jsme se rozhodli, že se do toho pustíme. 

Nejdříve jsme potřebovali půdorys s výškovými rozdíly. Tehdy jsem jezdil denně do Jaroměře do zaměstnání k fotografovi Šustilovi. Když jsem večer přišel domů, dal jsem si na stůl arch balícího papíru a pustil jsem se do vyměřování. Základním opěrným bodem byla pro mě věž kostela. Měřil jsem vše na kroky a nejdříve jsem si proměřil a zakreslil kostel. Pak měřil na kroky ulice. Jakmile Jsem měl zjištěny míry, běžel jsem si je domů zakreslit. Na ulici jsem si zápisy nedělal, abych na sebe neupozornil o nemusel známým vysvětlovat, na co se chystám, když do uskutečnění bylo ještě moc daleko.

S tím počítáním na kroky to také nebylo tak jednoduché. Namířím si to od kostela k náměstí, počítám kroky, potkám a pozdravím pana učitele nebo jiného známého a už se musím vrátit a načítat znovu. Směr ulic jsem si srovnával se stranami kostelní věže a podle toho si je zakresloval. Svažování ulic jsem odměřoval sledováním podezdívek a okenních říms. Dobře jsem si proměřil hradby u kostela. Šel jsem ten večer s bratrancem Vojtěchem, který ni dělal „zeď“. Vylezl jsem u lapidaria nahoru na hradbu a provázkem zatíženým kouskem mosaze jsem měřil. Ke zjištění pravděpodobného umístění hradeb na východní straně mě zavedl pan Psotnička do přízemního domku vedle biografu a na jeho půdě bylo vidět, že jedna z domovních zdí je část hradeb.

Když jsem měl práci na půdorysu z větší části hotovou, sprostředkoval mi pan Zlatník přístup ke katastrálním mapám na hejtmanství. Tam byla vybrána nejvhodnější mapa a dali mi od ní udělat fotokopii. Podle ní jsem mohl půdorys dokončit.

Nyní jsme začali s vlastní prací. Nejdříve jsem nakreslil na papír v potřebné velikosti hradby. K jejich výšce nad zemí jsem musel připočítat ještě hloubku až na dno obrazu a hotové hradby umístěné na podkladovou desku obrazu mi pak usnadňovaly výškové vyplňování terénu v jejich blízkosti.

Hradbu potom vyřezal z lupenkového dřeva můj bratr Karel (vrátil se z války jako italský legionář a zemřel v roce 1945), který před válkou rád vyřezával různé rámečky, stojánky pro budíky a jiné, jak se to tenkrát pro ukrácení chvíle a výzdobu domácností dělávalo. 

Pak následovaly věže a bašty. Ty kulaté obstarával Pepík u soustružníka a čtyřhrannou u Horní brány udělal sám.

V tomto stadiu práce jsem se odstěhoval do Brna i s rozpracovaným Dvorem. V Brně jsem začal vyplňovat terén obrazu sádrou. Za pracoviště jsem si vybral čistý světlý sklep, který měl poměrně velké okno nad úrovní chodníku a obrazovou desku jsem si položil noci okno na kozlík na řezání dřeva. Bylo léto, svítilo sluníčko a proto jsem si okno otevřel.

Na chvilku jsem od práce odešel a když jsem se vrátil, byl obraz převrácený na zemi a viník toho maléru, vlčák Brok se mi motal pod nohama. Naučili jsme ho chodit domů oknem, abychom mu nemuseli otevírat dveře a na to jsem při otevírání okna nevzpomněl.

Pes, když shodil desku, polekal se rámusu a já si představoval, že je po dosavadní práci. V tom rozpoložení jsem Broka kopl - byl jsem v papučích - a zahnal ho od sebe. Zvedl jsem opatrně rám shledal, že hradby i věže jsou celé, a ani sádrou vyplněným částím se nic nestalo. Šel jsem do pokoje pro kousek čokolády a Broka, který se stále provinile točil v mé blízkosti, jsem jí počastoval. Myslím, že jsem si z celé té příhody dělal delší dobu svědomí než on.

Na domečky jsem jednotlivě kreslil plánky a posílal je postupně bratrovi Pepíkovi. On je provedl ze sádry, opatrně balil a posílal je do Brna. Zde jsem je barvil a usazoval. K osazeni zahrad jsme potřebovali stromky. Chodil jsem na ně do Jundrovských lesů s Viluškou a sbírali jsme jeden druh lišejníku, který tyto stromečky představuje.

V létě v roce 1927 byl obraz hotov a jednalo se o dopravení do Dvora. Drahou zaslat jsme si to netroufali a tak nám pomohl bratr Rudolf, který měl v Brně velkoobchod s papírem. Měl starší nákladní Mercedesku, na tu jsme dali bednu vyloženou dřevěnou vlnou a do té jsme uložili obraz. Na oblouky jsme napnuli plachtu a šest osob se posadilo okolo. Bratr Rudolf si sedl vedle šoféra a jelo se. V Hradci jsme se najedli a pokračovali dál. V jedné vsi před Jaroměří auto že nepojede. Zjistilo se, že kovová trubička, kterou se vháněl vzduch do benzinové nádržky, aby se benzín vytlačoval do motoru, je prasklá a bylo potřebí ji zaletovat. Bylo to v neděli dopoledne, klempíř v obci nebyl a hledání někoho, kdo má letovací nářadí, vyšlo naprázdno. Pomohla nám však rada jednoho občana. Koupili jsme kus salámu a slupkou z něho jsme bolavé místo ovázali a do Dvora se šťastně dostali.

_______________________________________________

Bratři Šubrtové se narodili v domku, který stál u dnešního vjezdu na parkoviště u Penny u autobusového nádraží. Domek byl zbořen po válce.