Začátky lyžařství na Královédvorsku podle Ladislava Měšťana a Karla Ježka

Začátky lyžařství na Královédvorsku podle Ladislava Měšťana a Karla Ježka

(Vlastivědný sborník Pod Zvičinou 1933 (Pod Zvičinou, VIII. ročník, č. 2))


Není sportu, který by nás tak dokonale sblížil s krásami přírody, jako je jízda na lyžích, které nás lehce přenášejí přes stráně a úbočí, zahalená v bílou sněhovou přikrývku. Otevřely nám jako kouzelný klíč z pohádky cestu do zimního království pána krkonošských hor a dávají radost z pohybu, když jako na ptačích křídlech sjíždíme svahy našeho domova. Umožnily pohyb na čistém, bezprašném vzduchu a otužují vydatným pohybem nejen svaly našeho těla, ale i vůli, vytrvalost a odvahu, jichž se je tak často potřeba ke sjíždění na pohled nedostupných strání a překážek i jinde v životě člověka.

Jako sport se začala jízda na lyžích pěstovat v Norsku. Tam už v roce 1879 byly uspořádány závody v hlavním městě Kristiánii, dnešním Oslu, při nichž zvláště vynikli sedláci z Telemarska. Odtud jednak jako sport a jednak jako osvědčený dopravní prostředek se dostaly lyže k nám. V roce 1895 uveřejňuje v časopise turistů jeden z prvních průkopníků lyžování v Čechách, řídící učitel Jan Buchar z Jilemnicka svoje zkušenosti z jízdy na lyžích. Vřele je doporučuje všem turistům a zmiňuje se i o tom, že lesníci hraběte Harracha, jemuž patří značná část krkonošských lesů, užívají jich ve službě.

Všude, kde sníh znemožňoval zimní cestování, vytvořil si člověk již v dávných dobách obuv nebořící se do sněhu. Tato měla různý tvar dle rázu krajiny a podnebí. Tak ji užívali indiáni, Eskymáci, severské národy v Evropě, znali ji staří Slované a zejména Čechové, jak dokazují různé nálezy a vyobrazení ve starých cestopisech. Norové, Švédové a Finové užívali lyží ve vojsku a Rusové na nic podnikali již v 15. století s úspěchem válečné výpravy.

V roce 1897 začalo se jezdit u nás. Byl to Antonín Schulz, berní úředník ve Dvoře Králové n. L., který poznal lyžařství na svém dřívějším působišti v krkonošských horách a zanesl je k nám. Jeho přičiněním bylo objednáno prvních pět párů lyží, na nichž jeho společníci, členové královédvorského Sokola, zkoušeli svoje první lyžařské umění. Mezi nimi byl i náčelník jednoty Ladislav Měšťan. To byli odvážlivci, kteří první brázdili svými lyžemi zvičinské stráně, neboť na nich se tenkrát soustřeďoval lyžařský ruch.

Zvičina už tenkrát lákala v létě hodně turistů. Nebylo však odvážlivců, kteří nebojíce se obtížné cesty, přišli by se obdivovat jejím krásám i zimě. Chata Klubu českých turistů, která stojí na temeni Zvičiny (původně německý hostinec, v roce 1898 vykoupený), byla však v zimě uzavřena. Později se lyžařům od ní půjčoval klíč a teprve po delší době, hlavně následkem vzmáhajícího se lyžařského ruchu, byla otevřena i v zimě.

To už se lyžařství hodně rozšířilo a získávalo přátele hlavně mezi členy královédvorského Sokola, který měl v roce 1909 už čtyřicet lyžařů. Toho roku vyšla příručka Dr. R. Ročáka O jízdě na lyžích. V pozdějších dobách se lyžařských výletů na Zvičinu účastnil také starosta ČOS Dr. Josef Scheiner, jehož syn Josef, zvaný Južík studoval na dvorském gymnáziu.

Snad vás bude zajímat výzbroj tehdejšího lyžaře. Jejich lyže, většinou objednávané od výrobců z krkonošských měst, hlavně z Jilemnice a Vysokého se hodně lišily od dnešních. Byly širší (8 – 10 cm), kratší 180 cm s mohutnými a značně ohnutými špičkami. Vázání byla značně jednoduchá, buď z řemenů, a nebo se užívalo oblouků z rákosek, které byly u špičky boty přibity na lyži a k botě se připevňovaly několika řemeny. Později se užívalo tak zvané krkonošské patky, která je známa dnes pod názvem vázání Balatkovo a užívá se dodnes pro menší děti. Sestává se z kožené podešve, vpředu přišroubované na lyži a vzadu opatřen opatkem, který byl upevněn řemenem přes nárt. U špičky boty byla připevněna želízka, jimiž procházel řemen, upevňující špičku boty k lyži. Všechna tato vázání měla tu nevýhodu, že se lyže nedaly dobře ovládat a řídit. Proto hlavní oporou lyžařů byla až 2 m dlouhá bambusová tyč, dole okovaná důkladným bodcem. Vystupovalo se s ní sice obtížněji, ale zato byla dobrou pomůckou při sjezdu a výborně se jí prováděly obraty v jízdě. 

Z lyžařského umění znaly se hlavně obraty přešlapováním a přednožením, brzdění lyžemi a uhýbání oblouky. Zvláštního obleku na lyže nebylo, užívalo se úboru turistického a někteří lyžaři jezdili ve vysokých botách. Už tenkrát jezdily i ženy.

Sokol královédvorský pořádal často závody, jichž se účastnili závodníci z Jaroměře, Miletína, Bělohradu a Hořic. Ovšem i ty se lišily od dnešních závodů. Nezávodilo se se na 12, 18, nebo 50 km, stačilo tenkráte 5 km. Závodníci nedostávali ceny ani písemná uznání, stačilo prohlášení pořadí závodníků. V oblibě byl závod ve sjezdu z vrcholu Zvičiny k Lázním pod Zvičinou, který byl znesnadněn různými překážkami. Také se závodilo v takzvané krasojízdě, kdy závodníci objížděli, nebo se vyhýbali tyčím, v určité vzdálenosti do sněhu zapíchnutých.

V roce 1910 nastává nové období. Toho roku pořádal královédvorský Sokol spolu s Českým spolkem pro zimní sporty v Praze lyžařskou školu na Zvičině a za učitele byl získán výborný lyžař, norský nadporučík Nikolai Ramm Oestgaard. Do té doby spadají i začátky lyžařského umění nynějšího náčelníka Svazu lyžařů, architekta Karla Jarolímka (taktéž člena Sokola Dvůr Králové n. L.), který svoji lyžařskou zdatnost mnohokráte osvědčil v závodech doma i v zahraničí.

Škola Oestgaardova přinesla v lyžařství na Královédvorsku mnoho změn. Dlouhá bambusová tyč byla nahrazena dvěma kratšími, které byly později opatřeny dole rákosovými kroužky. Pomocí těchto se sice dobře stoupalo, ale hůře bylo při brzdění a zatáčení. Proto musel lyžař lépe ovládat lyže, což mu umožňovalo nové Huitfeldovo vázání. Lyžařské umění bylo obohaceno novými prvky, hlavně telemarkem a kristiánií. Jsou to švihy, kterými lyžaři mění směr jízdy, nebo zastavují.

Novinkou byl i skok z můstku, který se dnes stal vrcholem lyžařského umění. Proto není divu, že závodům, kterými byla Oestgaardova škola zakončena, a které vyvrcholily v prvých závodech ve skoku, přihlíželo už tenkrát na dva tisíce diváků.

Světová válka (1914 – 1918) zarazila vývoj lyžařství u nás, ale využila tohoto sportu pro sebe. Byly zřízeny, hlavně na ruském a italském bojišti, celé oddíly vojenských lyžařů, které konaly výzvědnou službu. Naši legionáři v Rusku si rovněž sami vyráběli lyže a užívali jich nejen ve vojenské službě, ale i k ukrácení a zpříjemnění zimního pobytu na sibiřských pláních.

Mnoho zla, smutku a bídy přinesla válka, ale poučila dostatečně lidstvo o ceně zdravého, obratného a sportem vypěstěného těl, které odolávalo i největším útrapám. Přinesla nám z Anglie a z Ameriky zvýšený zájem o tělesná cvičení. Není proto divu, že byly po zásluze oceněny také výhody a přednosti rozumně prováděného lyžařství, které se rok od roku utěšeně vzmáhá nejen mezi dospělými, ale i mezi mládeží, proniká do měst a vrací jejich obyvatele ve volných chvílích přírodě, aby v ní načerpali nových sil a chuti k práci.

Karel Ježek, Ladislav Měšťan roku
(Vlastivědný sborník Pod Zvičinou 1933 (Pod Zvičinou, VIII. ročník, č. 2)

Do současné češtiny přepsala Pavlína Špatenková

Album je uloženo v Městském muzeu. Dokumenty a fotografie a kroniky uchovává ve svém archivu Sokol, některé dokumenty jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Trutnově. V minulých dnech poskytla také cenné fotografie nejen z historie lyžování paní Eva Sychrová, rozená Měšťanová, praneteř náčelníka Ladislava Měšťana.